Blog dobrá práce v obci

Prostupné zaměstnávání v děčínském Středisku městských služeb

Autor: Adam Gajdoš

31. 10. 2019

Rubrika:

#rozhovor

Děčínské Středisko městských služeb je významným zaměstnavatelem dlouhodobě nezaměstnaných osob formou veřejně prospěšných prací (VPP). O zkušenostech s nastavováním prostupného zaměstnávání a práci s motivací zaměstnanců jsme si povídali s ředitelem organizace Jaroslavem Horákem a pracovní konzultantkou Petrou Hamerskou.

Středisko městských služeb je servisní organizace fungující pod úřadem statutárního města Děčín. Můžete nám přiblížit, jak středisko vzniklo?

Jaroslav Horák: Středisko městských služeb vzniklo v roce 2011 s hlavním cílem ušetřit městu finanční prostředky. Základní pracovní činností nové organizace měl být úklid města, který měl být zajišťován prostřednictvím zaměstnanců veřejně prospěšných prací. Druhou základní motivací byla potřeba vytvořit obyvatelům prostor pro “odpracování” tehdejší veřejné služby. Od začátku se tedy počítalo s tím, že zde budou pracovat obtížně zaměstnatelní lidi. Počet kmenových zaměstnanců se postupem času navyšoval až na současných sedmnáct.

Co všechno pro město Děčín osm let poté děláte?

JH: Město u nás poptává službu, kterou chtějí občané – především úklid ulic. Dnes už ale také dohlížíme na pořádek v parcích, uklízíme lesoparky, po dobu sezony se staráme o údržbu turistických lokalit. Náklady u nás jsou ve srovnání se soukromými firmami zhruba poloviční.

Petra Hamerská: Hodně práce odvedeme na úklidu a údržbě zeleně pro příspěvkové organizace města – pro základní a mateřské školy nebo sportovní střediska. Pak jsou tu kulturní akce, kde stavíme stánky a průběžně uklízíme. Zároveň se ve městě každou chvíli něco rozbije, pořád je potřeba něco stěhovat. Kdyby město mělo objednat firmu, potrvá čtrnáct dní, než ta firma přijede. Takhle zvednou telefon, že jim praskla voda a potřebují vystěhovat archiv. My stáhneme třicet lidí a jedou stěhovat a uklízet.

JH: To jsou ty mimořádné situace: povodně, sněhové kalamity vichřice. Vloni byla vichřice dvakrát, v celém městě byly polámané stromy. Tak jsme samozřejmě najali motorové pily pomáhali jsme soukromým firmám. Celé bychom to nezvládli, ta vichřice byla velká, ale úspora města byla výrazná.

Jak jste přistoupili k organizaci veřejné služby po jejím opětovném zavedení?

PH: Abychom mohli těch míst poskytnout hodně, tak jsme si nastavili trošku jinak pravidla. Chceš tady dělat veřejnou službu? Můžeš, ale řekneš týden a řekneš mi ho dopředu. Třeba týden začíná sedmého, takže od sedmého do jedenáctého budeš chodit normálně od šesti do půl třetí. A na další měsíc se zase domluvíme.

Na nespolehlivost u vykonavatelů veřejné služby si její zřizovatelé stěžují často. Osvědčil se vám tento asertivní přístup?

PH: My jsme to opravdu pojali v rámci prostupného zaměstnávání, aby si ti vykonavatelé začali zvykat na to, jaké povinnosti budou mít při pracovním poměru. Takže když chtěl jít k doktorovi, dostal propustku, ale normálně se mu to počítalo do odpracovaných hodin. Když měl nějakou aktivitu na úřadu práce, zase mohl jít, nedělali jsme žádné problémy, dostal propustku a zase jsme mu to počítali do odpracované doby. Když marodili, tak to samé: přinesl výměnný poukaz od doktora a domluvili jsme se na náhradním termínu. Z těch osmdesáti nebo devadesáti lidí, co jsme měli loni na té veřejné službě, jsme opravdu padesát, šedesát vzali do pracovního poměru v rámci VPP nebo projektů.

Klíčovým problémem při motivovaní lidí k legální práci bývají dluhy. Jak s nimi pracujete u svých zaměstnanců?

PH: Hodně v této problematice spolupracujeme s Charitním sdružením Děčín, které pomáhá lidem s vyřízením insolvence. Máme domluvené workshopy pro naše zaměstnance, posíláme tam klienty na konzultace a víme, že se na ně můžeme spolehnout. Když už s tím klientem začnou pracovat, poskytují jim komplexní podporu, což tito lidi prostě potřebují.

JH: My se v současné době snažíme už skoro všechny své zaměstnance přemluvit, aby si tu insolvenci udělali. Říkáme jim, že je to lepší, protože budou jednou čistí a můžou se odrazit ode dna. Pět let se to vydržet dá – platit třeba patnáct let stejnou částku lze jen stěží. A i když oni vědí, že zaměstnání tady není na pět let, na to my nebereme zřetel. Ono tři měsíce trvá, než se doloží všechny materiály a než to schválí ten soud – a soudy to schvalují skoro v devadesáti osmi procentech.

PH: Problémem pro nás jsou krátké smlouvy o poskytování VPP s Úřadem práce. Ten na konci roku neví, kolik bude mít finančních prostředků na příští rok. Když se to někdy v únoru dozví, začínáme na dvaceti místech se smlouvou třeba do prosince, a během roku se uzavírají další dohody na kratší období. V důsledku toho někdy najímáme lidi na půl roku, nebo třeba i na čtyři měsíce, přičemž se někdy prodlužují, někdy ne. Když jsme pak chtěli zaměstnanci zařídit insolvenci, tak než jsme zjistili, jaké má dluhy, než jsme zjistili, jaký ten člověk je, tak ten pracovní poměr tady končil. Takže jsme v rámci Koordinovaného přístupu k sociálně vyloučeným lokalitám napsali projekt na podpůrné aktivity, jehož součástí byla domluva s Úřadem práce, že nám bude garantovat pracovní místa na celý jeden rok pro čtyřicet lidí, a to po dobu tří let.

Prioritou je tedy nastartovat insolvenci. Co se ale děje po uplynutí pracovní smlouvy na VPP u vás?

JH: I když lidi na VPP tady pracují nanejvýš rok, tak přinejhorším insolvenci přeruší, ale to nic nemění. Pokud třeba dostanou odměny, ti, kteří si je zaslouží, tak jim ten insolvenční správce stáhne o něco víc a vezme si to bokem. Když pak mají nějaký výkyv příjmů, jsou bez práce anebo v pracovní neschopnosti, tak mají vlastně našetřeno. Sice tam může být nějaká mezera, že tu práci nemají, ale do sedmi let jsou, to většina z nich zvládne. Zvláště teď, když je nezaměstnanost tři procenta i tady v Děčíně.

PH: Navíc, když máte menší firmu, kde sedí jedna účetní na zkrácený úvazek, a přijde jí tam pět lidí, na které najednou začnou skákat exekuce, tak dává výpověď. Jednak neví, co s tím má dělat, jednak s exekutory jsou většinou problémy, sami dlužníci tomu zpravidla nerozumějí... Pro ni je mnohem lepší, když uchazeči už insolvenci mají vyřízenou, protože jí místo štosu papírů přijde jediná srážka – všechno je průhledné. A hlavně, zaměstnavatel vidí, že ten člověk už je motivovaný.

Většinu vašich zaměstnanců po se vypršení dotovaného pracovního místa musí ohlížet po zaměstnání na otevřeném pracovním trhu. Dovedete jim v tom pomoci?

PH: Snažíme se spolupracovat s místními podnikateli a firmami. Když se ten člověk snaží a ukáže, že o práci má zájem, my se mu ji snažíme sehnat. Někteří zaměstnavatelé volají k nám, někdy to udělám obráceně a obvolám pár firem, jak na tom zrovna jsou - jestli nepotřebují třeba malíře. Také je někdy navedeme, že si na ty zaměstnance můžou vzít dotaci na společensky účelné pracovní místo.

Když své lidi doporučujete potenciálním zaměstnavatelům, co všechno prozrazujete o jejich odpovědnosti nebo schopnostech?

JH: Říkáme to narovinu. Kolikrát říkám třeba soukromníkům na stavbě: „Hele, zkus si ho. Má problém s alkoholem,“ říkám, „buď bude fungovat, nebo ne. Práci potřebuje, jo? Jestli chce dělat, bude dělat. Když ne, tak ho vyhodíte za týden.“ Ten soukromník to pozná velmi rychle. Firmy, ty si to tam vyhodí během čtrnácti dnů ve zkušební lhůtě. Někdo nepřijde a „nazdar“.

PH: Není to tak dlouho, zrovna jsem měla rozhovor s jedním podnikatelem a byla mi až hanba, protože mě dvě bývalé zaměstnankyně, které jsem doporučila, zklamaly. Pracovaly tady rok a půl, zrovna tady za ty dvě bych dala ruku do ohně. No ale stává se to. Tady panuje v rámci kolektivu taková pohodová nálada: Když je někdo problematický, tak se mu to snažíme vysvětlit, že tady to takhle nejde. Když nechce s někým dělat, umožníme mu to. Pořád u nás funguje ten dohled. Když jim pak někdo řekne pouze jenom jednou, že tam mají být v osm ráno, a oni tam v osm ráno nejsou. A pak nezvednou telefon. Tak to je konečná.

Do jaké míry musíte se zaměstnanci řešit věci, které přímo nesouvisí s výkonem jejich práce?

PH: Když je hodně lidí, tak méně, když je méně lidí, tak víc. A pak jsou jednotlivci, že jo. Někdo prostě i za vámi nebo za námi chodí sám, že prostě chce ty problémy začít řešit. Pokud to zvládneme, nějak to řešíme společně, pokud už na to nemáme ani pracovní kapacitu ani třeba znalosti, tak vyhledáme kompetentnější lidi. Třeba právě přes Charitní sdružení. Sociální odbor se nás někdy ptá, jestli například rodiče, u nichž je nějaký problém s dětmi, chodí do práce. Nebo jestli je pustíme, že potřebují jít s nimi na soud. Zeptají se nás na názor. Nebo někdy i my dáváme podnět, že prostě je tam něco v nepořádku, že by možná stálo za to se tam jít podívat a trošku tu rodinu nastartovat jiným směrem.

JH: Volá ale i azylový dům, volají ti kurátoři: „Hele, mám tady klienta, který se mi vrátil z basy třeba nebo má problémy v rodině, jo, potřebuje sehnat práci, je bez domova.“ A teď my mu dáme tu šanci, aby se odrazil ode dna.

Je s prací u vás spojeno nějaké stigma – třeba že jste firma pro “problémové lidi”?

PH: Ano, s tím se potýkáme dodnes. Ale záleží dost na tom, co si mezi sebou lidi řeknou. Máme tady rozvětvené romské rodiny, kde u nás začne pracovat tatínek a nakonec tady skončí i dcera. A všichni jsou šťastní, že tady mají práci. Pak jsou lidi, kteří na ně koukají skrz prsty – i když je to taky třeba Rom a člověk ze stejné sociální vrstvy, tak si z nich bude utahovat. Jsou tady ale i případy lidí, kteří naposledy pracovali ještě za minulého režimu, protože museli, ale pak vidí, že sousedka, ke které chodila na kafíčko, tady začala pracovat a zjistila, že to není vůbec špatný. A řeknou si: „Já chci taky!“ Když se pak domlouváme na Úřadu práce, že „nabereme“ nějakou paní Novákovou, paní na Úřadě řekne: „Ji, jo? No, od té doby, co se založil Úřad práce, tak ona nepracovala. No, tak tu vemte hned!“ A ačkoli ona opravdu tři čtvrtě života nepracovala, tak najednou si to rozmyslela a šla k nám pracovat.

Jak je to u vás s odměnami a jinými zaměstnaneckými benefity?

JH: Naši zaměstnanci mají stravenky v hodnotě osmdesáti tří korun. Z nich si platí zhruba dvacet pět korun a zbytek jim doplácí zaměstnavatel, což znamená, že mají k té svojí mzdě zhruba tisíc korun navíc. Dále máme samozřejmě odměny, nárokujeme si na to ročně určité mzdové prostředky u zřizovatele, abychom ty lidi motivovali.

PH: Je to samozřejmě těžký, protože většina těch lidí má exekuci, takže oni sice odměnu dostanou, ale exekutor jim ji vezme. Zkoušeli jsme jako alternativu vyjednat nějaké poukázky, ale vedení tomu nebylo nakloněno. Bylo by to ale žádoucí.

JH: Nicméně když dostanou odměny, tak na výplatní pásce se jim ta odměna zvýrazňuje, aby viděli, že za tu práci odměnu měli, i když ji fyzicky nevidí. Rádi bychom nabídli našim zaměstnancům i další benefity, je to ale spíše úkol pro odbory. Mohly by na tom trošku zapracovat. Máme tady plavecký bazén, máme tady kino, basketbal, které jsou dotované -

PH: - A to je pravda, to jsem opomněla. Teď třeba chodíme uklízet do areálu basketbalového a hokejového klubu a oni nám za odměnu dají třeba pět permanentek na stání na rok. Takže když víme, že je tady fanoušek basketbalu, tak si ji prostě může půjčit.

JH: Jiná je situace u správců veřejného prostranství, kteří jsou už našimi kmenovými zaměstnanci. Nedávno jsme se rozhodli, že nemáme důvody nechávat jim minimální mzdu, ale že pokud si to zaslouží a budou “dobře makat”, tak jim po třech měsících zvednu osobní ohodnocení. A pokusíme se využít i nějakých benefitů - třeba teď jim chci nově nabídnout služební telefon s velice levným neomezeným tarifem, jaký mají jenom státní zaměstnanci.